Pěstování obilovin
Pšenice
Nárokuje si úrodnou středně těžkou až těžkou půdu.Obilnina náročná.Vyžaduje mírné až teplejší podnebí s dobře rozloženými srážkami, nejnižší teploty pro růst 0°C - 5°C. Optimální teploty 20°C - 25°C.
Optimální typ půdy
Hlinitá, jílovitohlinitá, hlinitojílovitá, jílovitá s dostatkem živin a dobře zásobená vápníkem. Vhodné předplodiny jsou řepka, luskoviny, brambory, zeleniny, víceleté pícniny.
Pšenice je náchylná k chorobám past stébel i mnoha jiným chorobám, což je jeden z důvodu zásadního vyloučení pšenice jako předplodiny pro stejný druh.Pšenice je samosprašná.
Ječmen
Jarní nárokuje si středně úrodnou, středně těžkou půdu. Vyžaduje mírné až teplejší podnebí, vhodné jsou zvláště nížinné až střední polohy s dobře rozloženými srážkami.Optimální podmínky jsou v řepařském typu.Vhodné jsou půdy hlinité s dostatkem vápna a potřebných živin, nesnáší kyselou půdní reakci.
Ječmen ozimý
Nárokuje si i nižší úrodnou půdu, snáší půdy lehčí i těžší. Dobré předplodiny jsou cukrovka, brambory,kukuřice, směsky. Méně vhodné jsou jeteloviny a luskoviny pro nadbytek dusíku v půdě. Nevhodné jsou obilniny. Ječmen je samosprašný.
.
Oves
Nárokuje si i nižší úrodnou půdu, kromě suchých půd. Snese chladné až horské podnebí odpovídající bramborářskému až horskému typu i oblasti.
Roste prakticky na všech půdach, čím lehčí půda, tím vlhčí klima.
Mohutným kořenovým systémem dobře získává živíny a reaguje na vyrovnané minerální hnojení. Je samosprašný. Na předplodiny nejsou kladeny výrazné požadavky.
.
Žito
Nárokuje si i nižší úrodnou půdu. Lehké půdy vhodné i chudé. Je méně náročné, snáší chladnější a vlhčí klimatické podmínky, daří se i ve vyšších polohách. Snáší mrazy až - 30 stupeň.Toleruje lehčí až štěrkovité, mělčí pozemky.V běžné praxi je zařazováno i po obilninách, ale množitelské porosty je lépe umístit po zlepšujících plodinách. Žito je cizosprašné. Izolace od jiné odrudy je minimálně 300m.
Triticale
Nárokuje si středně úrodnou půdu. Středně těžkou půdu kromě horského typu -vymrzá. Jako kříženec pšenice a žita je obecně méně náročné, než pšenice a mnoha požadavky se blíží žitu. Pro zařazení v osevním postupu platí obdobné požadavky jako pro žito. (Základy semenářství polních plodin Miroslav Houba)
Pohanka setá
Nárokuje si lehké hlinitopísčité půdy. Náročná na vláhu v období kvetení. Podle svého využití se pohanka obecná, setá nebo střelovitá řadí k obilovinám, botanicky ale patří do čeledi rdesnovitých. Jedná se o odnepaměti oblíbenou kulturní rostlinu, ale nás je nepůvodní. Pohanka je jednoletá, teplomilná.
Semena pohanky vyséváme přímo na záhon do řádku s meziřádkovou vzdáleností cca 10 cm. Doporučená hloubka setí je asi 30 až 50 milimetrů, do větších hloubek (40 až 50 milimetrů) sejeme, jestliže není v půdě dostatek vláhy. Pohanka je citlivá na nízké teploty. Semena klíčí při teplotě půdy minimálně 7 až 8 °C. Na záhoně mají rostlinky pohanky funkci rostlinného herbicidu. Její rychlý růst vede k komplexnímu pokrytí plochy, čímž komplikuje přežívání plevelu, který zůstává pod ní. Pohanka je odolná proti většině škůdců i vůči obvyklým chorobám. Dokáže prospívat i na chudé půdě s nízkým obsahem živin.
.
Naše chleboviny
Nejrozšířenější u nás je žito a pšenice. Z žitné a pšeničné mouky se dělá chléb. Proto žitu a pšenici říkáme chleboviny. Žito nám připomíná starost o žití, živobytí. Na Slovensku říkají žitu rež a žitné mouce režná mouka. Seje se obyčejně na podzim (ozim), zřídka na jaře (jař).
Stéblo mívá až 2 m vysoké. Na konci stébla vyrůstá klas. Nejprve se tam však vytvoří drobné kvítky. Ani jste si snad nepovšimli, že to jsou kvítky, protože nemají květní korunku. V každém kvítku jsou jen tyčinky a pestík, které jsou podepřeny dvěma plevami. Kvítek objíma plucha s osinou. Pestík ma dole semeník, z něhož se vytvoří zrno neboli obilka. V žitném klasu bylo tedy tolik kvítků, kolik je obilek.
Když žito dozraje, musí se posekat, aby zrna z klasů nevypadala. Žito se spokojí s půdou málo úrodnou a chladným podnebím. Proto se pěstuje na pahorkatinách. Starověcí národové však žita neznali.
Dříve než žito byla známa pšenice. Staří egyptští obyvatelé ji seli již před 5000 lety. Pochází z daleké Asie. Pšenice je obilnina choulostivější. Potřebuje úrodné půdy a teplejší podnebí, proto se pěstuje v úrodných rovinách.
Dlouhověkým pěstováním bylo vypěstováno tolik odrůd, že žádné jiné obilí jich tolik nemá. Některé jsou ozimky, jiné jarky, některé možno vysévati jak na podzim, tak na jaře; slují proto přesívky. Podle barvy rozeznáváme bělavé bělky, žluté zlatnice žlutočervené až hnědé červenice. Vědci vypěstovali nové odrůdy, otužilé proti zimě a suchu. V teplých krajích se rodí pšenice s tvrdými zrny. Česká pšenice je měkká. Pole zralé pšenice poznáte zdaleka od žitného podle červenavě žluté barvy. Pšenice má stébla nižší, avšak silnější, klasy kratší, ale plnější než žito. Květy jsou podobné žitným. Pluchy některých pšeničných druhů mají dlouhé osiny. Takové pšenici se říká vousatá. Tvrdá pšenice dává mouku sypkou, drsnou a z ní se peče bíle pečivo. Obilky pšeničné se také rozemílají na krupičku, z níž se vaří kašička. Pšeničný chléb je bílý, ale není tak výživný jako černý chléb žitný.
(Od hroudy k chlebu R.J. Vonka)
Ostatní obilniny
Ječmen je také velmi rozšířená obilnina. Staří národové jej pěstovali od nepamětných dob. Nizounký myší ječmen roste u nás planě na mezích. Nejpěknější ječmen se pěstuje v rovinách. Prodává se do pivovarů, protože z ječmenného sladu se vaří pivo. Ve mlýnech dělají z ječmene kroupy. Ječmen je obilnina, která nejrychleji vyrůstá a dozrává. Proto se seje na jaře a daří se i v krajinách chladných. Obilky ječmene srůstají s pluchami, proto ječné zrno jest okoralé.
Oves se liší od těchto obilnin tím, že nemá klasy, nýbrž laty. Je to obilnina neúrodných a chladných krajin. Někde v chudých krajích melou mouku i z ovsa a pekou ovesný chléb. Ovesné vločky, rozmačkané obilky ovsa, jsou opravdu výživné. Oves jest obrok pro koně, sypeme jej také drůbeži.
(Od hroudy k chlebu R. J. Vonka)
Celosvětový pohled na obilniny
Amerika neměla před Kolumbem ani ječmen, ani žito, ani pšenici. Americké obilí byla kukuřice. Do Evropy ji přivezli Španělé. Snáší i veliké sucho, kdežto všechno ostatní obilí vyžaduje hodně vláhy. V Čechách dozrává jen na jihu. V Čechách ji pěstují jako zelené krmení. Kukuřičná zrna jsou výborné krmivo vepřům. V Itálii vaří kaši z kukuřičné mouky, zvanou polenta. Kukuřice jediná ze všech trav ma květy dvojaké: prašníkové a pestíkové. Při tom obojí jsou na tomtéž stéble. Prašníkové květy vrcholí v jediné latě. Pestíkové květy, z nichž se vyvíjejí zrna, jsou u stébelných kolének.
Kuželovitým kukuřičným klasům říkáme palice.
Obilí jižní Asie jest rýže. V nížinách pěstují rýži bahenní, na výšinách horskou. Sazeničky bahenní rýže se vysazují na rýžová pole jako u nás zelenina. Protože k svému vzrůstu potřebuje rýže mnoho vláhy, zaplavují se rýžová pole vodou. Zrnka dozrávají v latách.
Rýže je hlavní potravina čínských a japonských obyvatel, kteří ji vaří deně. Chleba z rýže je drobivý jako z kukuřice. Z rýže zužitkují mnohonásobně všechno, i v lékařství jí užívají. Ba stalo se módou bíliti si obličej rýžovou moučkou - pudrem. Rýže dává bohatší úrodu než jiné druhy obilnin, leckde i dvakrát do roka. Proto se v Asii živí sta milionů lidí rýži.
(Od hroudy k chlebu R. J. Vonka)
.jpg)
