Zemědělec v Egyptě
Hérodotos, který v 5. stol. př. n. l. poznal Egypt osobně, ho zřejmě navštívil v příznivé době optimálních záplav. Proto došel k názoru, že život egyptských rolníků je záviděnihodně pohodlný (II, 14): " Ted' ovšem získají plody země s nejmenší námahou ze všech lidí na světě ..., neorají namáhavě pluhem brázdy ani nekopou, ani nekonají jiné věci, jimiž se druzí lidé na polích lopotí. Jakmile se jim řeka sama od sebe vzduje a zavlaží ornou půdu a potom zas ustoupí, tehdy každý osije své pole a zažene na ně vepře, aby osivo zašlapali; poto čeká na žně"
Naproti tomu školní úloha žáka písařské školy líčí úděl zemědělce v temných barvách - možná že až příliš temných, aby to co nejvíce kontrastovalo s propagovaným št'astným životem písařů: "když se vrátí rolník na své pole, najde je v příznivém stavu. Stráví tu osm hodin,oraje a červi již čekají. Snědí polovinu osevu a hroch sní druhou. Na poli jest mnoho myší a spadnou na ně kobylky. I dobytek žere a vrabci kradou. Běda rolníku! Zbytku na humně učiní konec zloději...Tu přistane písař na hrázi, aby sepsal žně; jeho pomocníci mají hole a černoši palmové pruty. Řeknou: "dej sem zrní!" - "Není ho". I bijí ho roztaženého, pak ho sváží a hodí do příkopu. I jeho manželkaje svázána a děti spoutány a jejich sousedé je opouštějí, utíkajíce, aby zachránili své vlastní zrní".
Zemědělec vystačil při obdělání polí s nevelkým množstvím jednoduchých pracovních nástrojů, z nichž mnohé se zachovaly - jen nepatrně obměněné - v inventáři dnešního feláha. Patřila k nim především nepostradatelná motyčka na kypření půdy. Skládala se ze široké tenké čepele z tvrdého dřeva se zaostřenou hranou, která byla nasazena k dřevěnétyčovité rukojeti v ostrém úhlu a připevněna propleteným provazem z rostlinných vláken.
Motyčku zobrazuje hieroglyfická značka mer.
Zvětšením a připojením dalších součástí se z motyčky vyvinul pluh, který by bylo vhodnější nazývat hákem, protože půdu rozrýval, ale neobracel. Nejstarším dokladem jeho výskytu je hieroglyfická značka ve tvaru pluhu z 2. dynastie. U pluhu byla delší čepel z tvrdého dřeva připojena k dolnímu konci dřevěných klečí tvaru V, které se rozbíhaly vzhůru; tam se o ně opíral oráč, aby pluh zatlačil do potřebné hloubky a vedl ho ve směru brázdy.
Od dolního konce madel běžela dopředu dlouhá tyč, spojena se jhem připevněným za hlavy zapřažených zvířat.
K odřezávání obilných klasů používal zemědělec téměř rovného nebo jen mírně zahnutého dřevěného srpu s podlouhlým žlábkem, do kterého bylo vsazeno ostří z těsně vedle sebe kladených pazourkových čepelek přibližně čtvercového tvaru. postupně se ujímaly měděné a od Střední říše bronzové srpy.
Pro práci s dřevem sloužily rolníkovi kamenné broušené sekerky, jejichž ostrou čepel přivazoval k rukojeti zahnuté do tvaru J.
Zemědělcuv inventář doplňovaly dřevěné lopatky k provívání obilí, dřevěné vidle k nakladání snopů, dřevěné hrábě k shrabování klasů, sitě a koše z rostlinných vláken kožené a plátěné pytle pro transport sklizených snopů a zrní, dřevěné nádoby k měření množství sklizeného zrní a konečně šňůry k vyměřování polí.
Egyptští zemědělci pěstovali z obilovin pšenici jednozrnnou, dvouzrnnou a špaldu, jakož i několik druhu ječmene, zvláště šestiřádkový. Značnou výměru vyhradili lnu, který byl hlavní surovinou pro výrobu textilu. Jako druhou sklizeň nebo v zahradách vysazovali zeleninu - cibuli, česnek, pór, egyptský salát zvaný locika, ředkvičky, zelí, chřest, okurky, melouny, čočku, hrách, boby a různé koření. Velmi ceněný rostlinný olej získavali z plodů sezamu a ricínu.
Období záplavy bylo pro zemědělce dobou klidu, pokud je král nepovolal na veřejné stavby nebo ke službě ve vojsku. podle Diodóra (I, 36, 11). "Po celou dobu záplavy lid, osvobozený od prací, se věnuje odpočinku, neustále hoduje a užívá nerušeně všeho, co slouží zábavě. (L. V.) Tehdy mizel celý kraj pod vodou a jen vesnice v něm vytvářely ostrovy. Lidé vytáhli papyrové lod'ky a vyjížděli navštívit známé v jiných vsích. Cílem zbožných byly chrámy oblíbených bohů.
Na vrcholu záplavy, který obvykle připadal na polovinu srpna, objel zemědělec na lod'ce svá pole, aby uzavřel výpustě v systému hrází, které je obklopovaly. Voda tak při poklesu hladiny Nilu odtéká zvolna a mohla uložit všechno přinesené zúrodňující bahno a prosáknout do hloubky. Asi po půldruhém měsíci připlul rolník znovu a přebytečnou vodu, nyní již silně odpařenou, a tedy slanou vypustil. Pole zavlažována tímto přirozeným, ale člověkem ovlivněným systémem rodila jen jednou ročně. Aby získal i druhou, letní úrodu, musel se zemědělec postarat o umělé zavlažování během dalších ročních období, o němž si povíme dále.
Když se voda dokonale vsákla a bylo možno vstoupit na pole, začal rolník s pomocí členů rodiny kypřit motyčkami půdu nebo ji čas od času rozhrnout pluhem do hlubších brázd.Tím bylo pole připraveno k setbě.
Každému zemědělci odměřil písař - představený sýpky určené množství osiva a učinil o tom písemný záznam. Pokyn k zahájení setby vydal vezír prostřednictvím svých podřízených úředníků a starostů měst a vesnic.
Se zahájením setby byl spojen rituál, při kterém král zahajoval symbolicky kypření půdy a setbu. Nejstarším dokladem této slavnosti je další výjev na hlavici žezla krále Štíra, který zacycuje krále s motyčkou při kypření, zatímco jiný muž rozsévá z koše semena.
Tento obřad zároveň symbolizuje rituální pohřeb boha Usira, který zemřel rukou svého bratra Sutecha, ale díky své ženě a sestře Esetě vstal z mrtvých. Zrno, symbol Usirova těla, zdánlivě zemřelo, ale i ono vyrazí novými výhonky. Proto se při slavnostech žní snášelo tolik chvály na hlavu Esety, které byla přisuzována zásluha na znovuvzkříšení zrna. v lidové víře bylo odleskem této pověsti zhotovování plochých hliněných sošek ležícího Usira, které osévali a ve vzcházejícím osení spatřovali symbol vzkříšení.
Pak již mohl zemědělec začít se setbou. Přehodil si přes levé rameno koženou kabelu nebo uchopil dolevé ruky košík se zrním a pravou rukou je širokými rozmachy rozséval do zkypřené země. Aby nezůstalo na povrchu a nesezobali je ptáci, pozval na pole pastýře se stádem ovcí a koz, které zrní svými kopýtky zašlapaly hlouběji do země. Na některých vyobrazeních je vidět, že berana, vedoucího stádo, lákal potřebným směrem chlapec otýpkou píce a voláním: "Drž se poblíž mne!" Na obrazech Nové říše vidíme při udupávání zrní také vepře.
Voda, která se v období záplavy vsákla do půdy, obyčejně vystačila zásobit vlhkostí obilí až do jeho zralosti. Někdy však palčivé slunce vysálo všechnu vláhu dříve, než bylo únosné. Stávalo se to zvlášt' na výše položených polích, kam se záplava nedostala, nebo v letech nižší záplavy. S vyjímkou Delty a středního Egypta, kde občas, většinou v listopadu či v prosinci, prudce zaprší, celé ostatní údolí Horního Egypta a Núbie pořádný liják do skončení neolitického subpluviálu nepoznalo. Proto bylo nutné, aby se zemědělci sami postarali o dostatečný přísun vody na pole z řeky nebo se zavlažovacích kanálů.
Ve Staré říši jim nezbývalo nic jiného než si na ramena posadit vahadlo, na kterém visely dva dřevěné nebo hliněné džbery a vodu na pole vynosit. Zachycuje to reliéf v Mererukově mastabě v sakkaře (6. dynastie), na němž takto obtížený muž vystupuje po schodišti k zahradě. Zavlažovaná pole i zahrady byly rozděleny hrázemi do malých čtverců. zemědělec naléval vodu do jednoho čtverce za druhým, přičemž hrázky držely vodu tak dlouho, dokud se nevsákla. Dovedeme si představit, jaká úmorná a jednotvárná dřina bylo vynášet vodu na pole, často od rozbřesku do soumraku v žáru slunce.
Ulehčení přineslo teprve zavedení šádúfu na sklonku 18. dynastie. Pocházel zřejmě z Mezopotámie, kde je zachycen již na akkadském válečkovitém pečetítku(2370- 2200 př. n. l.). Na podpěře, postavené většinou do tvaru kužele sušeného bahna zpevněného rákosem nebo žebry palmových listů, je upevněno pohyblivým čepem dlouhé vodorovné vahadlo - dřevěná tyč.Na jednom jejím konci visí kožené, dřevěné nebo hliněné vědro k nabírání vody, které vyvažuje na druhém konci závaží z udusané hlíny nebo z kamene.
Pohyb vahadlem umožňuje zvednout vody bez velké námahy do výšky 1 - 2 metrů a vylít ji do stružky na okraji pole, kterou stéká dál k zavlažovaným místům. První doklady o používání šafúdu pocházejí z hrobu Neferhotepa a Merirera.II. z Achetatonu (Amarny) a z několika vesetských hrobek 19. dynastie. Vidíme na nich muže při zavlažování zahrady ze čtvercového bazénu. Lze předpokládat, že téhož zařízenívyužívali i při zavlažování polí. I když obsliha šáfúdu nebyla namáhavá, šlo o jednotvárnou práci, způsobující fycickou i psychickou únavu.
Prvním mechanickým přístrojem na přivádění vody z kanálu na výše ležící pole se od Perského období ( po roce 525 př. n. l.) stal tanbúr, nazývaný rovněž Archiméduv šroub. Zemědělec pomocí kliky otáčí šnekem, který vynáší vzhůru silný proud vody. Rychlost, vydatnost a plynulost zavlažování se tím sice mnohonásobně zvyšuje, ale protože obsluha tanbúru je namáhavější, nebyl šadúf novým vynálezem vytlačen a udržel se vedle něj i nadále.
Rozhodující převrat do techniky zavlažování polí přineslo teprve s počátkem Ptomaiovské doby zavedení sakíje, poprvé doložené archeologicky ve Faijúmu kolem roku 300 př. n. l. Jde o přístroj na způsob kdysi u nás známého žentouru. K vodorovně umístěnému hnacímu kolu je přivázána kráva, která jím otáčí neustálou chuzí dokola. Pohyb vodorovného kola je přenášen převody na velké, svislé se otáčející kolo, opatřené na obvodě nádržkami na vodu. Dole se do nich voda nabírá, 3 - 4 metry výše se vylévá do dřevěného žlabu, který jí přivádí na pole. Sákíje tedy nejen zdvíhá vodu nejvýše, nýbrž zajišt'uje i její plynulý a vydatný přísun. Díky sákíji se voda snadno dostala na vysoko ležící i vzdálená pole, což umožnilo celoroční zavlažování a tím i pěstování druhé úrody v širokém rozsahu. Udává se, že jedna sákíje je schopna zvlažit za den až 10 ha půdy.
Ještě donedávna se mohli návštěvníci Egypta při cestách po venkově seznámit se všemi zmíněnými zavlažovacími přístroji. V současné době je zatlačily výkonnější motorové pumpy.
Konečně se přiblížil onen dlouho očekávaný den, kdy zemědělec promnul klas zlatnoucího obilí a zjistil, že je zralý. Nastala doba žní, která znamenala mobilizaci všech pracovnich sil vesnice včetně žen a dětí. Od nové říše jim pomáhali otroci a dále lidé, kteří seprovinili proti královským dekretům. V případě potřeby mohly být k žňovým pracím odveleny i vojenské jednotky.
S počátkem žní souvisely různé slavnosti na počest boha plodnosti Mina. Zahajoval je sám král, který odřezal srpem první obilné klasy. Diodóros nás informuje, že ještě v jeho době (1,stol. př. n. l.) rolníci podle starého zvyku vztyčovali s prvním sklizeným obilím snopy, bili se v prsa a vzývali bohyni Esetu.
Žňové výjevy se zachovaly na stěnách četných hrobek, nejúplnější v Meneniho hrobce v Šéch Abd el-Kurně (18. dynastie), kde je budeme dále sledovat.
Dřív než se mohly do obilí ponořit srpy ženců, dostavili se písaři - měřiči, vedení "představeným pole", aby zkontrolovali polohu mezníků a pomocí pevné kalibrované měřičské šňůry zjistili velikost pole. Podle toho vyčetli pravděpodobný výtěžek,který mohli po vymlácení zrna zkonfrontovat se skutečným. Toto dvoji měření bylo zřejmě kontrolním opatřením, které mělo zamezit, aby se část sklizeného zrna během sklizně "ztratila".
Ženci obyčejně postupovali plynule v řadě. Rytmus jejich pohybů byl usměrňován rytmem pracovních písní, o nichž máme doklady např. v Cujově (5. dynastie) nebo Mererukově mástabě v Sakkaře. K práci vyzpěvoval předzpěvák doprovázený flétnistou a ženci mu asi sbrově odpovídali. podobně zpívají i dnes egyptští dělníci při jednotvárném vynášení písku na archeologických výzkumech.
Žnec uchopil levou rukou hrst stébel s klasy a něco nad úrovní svých kolen je odřízl srpem Odřezanými hrstmi se nezdržoval, ale odhazoval je na stranu, kde je sbírali pomocníci. Ti kladli stébla klasy střídavě na obě strany, čímž vznikly vnitřně soudružné snopy, které nebylo třeba svazovat, jak ukazuje reliéf z Cujovy hrobky. Snopy nakládali do košů nebo do sítí a pomocí oslů je dopravili na mlat. Některé žňové scény doprovázejí krátké povzbuzující přípisy, např: "Co je to, dobří lidé, pospěšte si, nebot' je to ječmen který je třeba sklidit ještě dnes!" nebo "Kde jsi ty, který jsi tak zběhlý ve své práci? - Jsem zde!"
Mlat mohl být založen přímo na poli nebo u zemědělcova domu. Byla to kruhová plošinka udusané hlíny, obklopena nízkou hliněnou zídkou. Na plošinku rozhodily klasy z rozvolněných snopů a do ohrádky nahnali dobytčata nebo osly, aby vymlátily kopyty z klasu zrní. Muži utvořili kolem zídky kruh a povzbuzovali zvířata v pohybu výkřiky nebo lehkými údery holí.
Zrní z rozdupaných klasů bylo plné plev, slámy a jiné nečistoty.Čistění se povádělo za větrného dne na čistě umeteném rovném místě. Byla to obvykle práce mladých dívek, které pomocí dřevěných lopatek s krátkou rukojetí vyhazovaly rozdrcené klasy do vzduchu. Vítr odnášel lehčí plevy, slámu a ostatní nečistotu, kdežto těžší zrno padalo na zem. Zrní bylo možno vyčistit i ručními síty, jimiž protřepávali většinou muži. a opět přišli ke slovu písaři, kteří pomocí duté míry - dřevěných nádob počítali množství sklizeného zrní. Poté jím rolníci naplnily pytle, které odnesli nebo odvezli na oslech do sýpek.
