Chléb vypráví
První písemné zprávy o tom co naši předkové jedli jsou první zprávy z desátého století a týkají se sv.Václava, který prosíval mouku a pekl z ní oplatky. O chlebu a peci se dočítáme již V Kosmově kronice. V oddílů podle vyprávění dědů je popisováno libušino poselstvo do Stadic, kde na poli pozdravilo Přemysla a pojedlo s ním. On je vlídně jako hostitel pozval k snídani, vyňal z lýkové mošny plesnivý chléb a kus sýra, které rozložil na trávníku.
Když v roce 993 vysvětil Vojtěch, první český pražský biskup, v Břevnově poblíž Prahy benediktinský klášter, byly v jeho dvorech vedle sladovny a pivovaru i pekárny. O pekařích a pecích se dočítáme také v dalším listinném materiálu z 10. a 11. století.
Záznam o první peci u nás se váže k roku 1034. Tehdy, když Břetislav přestavoval hradby kolem pražského hradu, musela být rozbořena i pec svatojiřské abatyše. Kněžic Spytihněv který poručil pec okamžitě shodit do potoka Brusnice, ji provázel slovy: "Dnes si paní abatyše nepochutná na teplých koláčcích".
Kryštof Fišer o pekařích říká, že pekaři za starodávna bývali u knížat počítáni mezi přední úředníky. Když byl v roce 1078 založen klášter Hradištský, patřili k jeho nadání i dva mlynáři, dva pekaři a dva kuchaři, vedle ostatních řemeslníků.
Kovář a pekař se objevují snad ve všech nadačních listinách. První zmínka o pekařích, kteří jsou uvedeni svými jmény, je v zakládací listině kapituly Vyšehradské z roku 1088, kde jsou jmenování Kvasík, Radovan, Palička, Hroznata, Bísek, Nežata, Pivoňa, Vratišír a Rak.
V roce 1313 byl pekař Ditlín jmenován přísežným obecní rady, členem soudcovského tribunálu, který měl pravdu hájit, křivdu tupit a chudému i bohatému k spravedlnosti dopomáhat. ( Paměti pekařství v Praze Václavík A.)
Řád pražský potvrzený v roce 1444 ukládal pekařům, aby pekli chléb bílý i režný... V roce 1484 se pekařům nařizuje aby pekli režný chléb...
V 15 století býval chléb u našich předků tak oblíben, že jej pekli v mnoha druzích. Pavel Žídek spisovatel na dvoře Jiřího z Poděbrad, ve své Správovně věnuje celý odstavec různým druhům chleba. Na prvním místě jmenuje žemlový, dále pak vlaskový, žitný, huscový, potom pecnový, nakyslý, potommazancový, v mnha rozdielích, mezi kterými najlepší jest kořenný, čistě připravený jest chléb ječný, preclíkový, prosný, z žaluduov, jáhlový, pohankový, z rejže, oplatkový, koláčový, perníkový. (Slovo a dějiny Praha 1980)
Rozmanitost a množství jídel sebou přinášelo i nestřídmost a nezdravé přejídání. Proti tomu brojili kazatelé, duchovní i světští, protože přinášelo kromě nemocí i nepohodlnou tloušt'ku. Butzbach ve své Vandrovní knížce také napsal, že viděl mnoho Čechů tak tlustých, že měli břich na popruzích na krku zavěšený. A i mistr Jan Hus se netajil s tím že " měšt'anínové mají břicha veliká, neb žerů". Proto vytýká i mistrům že, "ve svátky veliké příliš hody strojí".Také Bohuslav z Lobkovic napsal, že Čechové břichu slouží a nad jídlo a pití ničehož na světě žádostivějšího neznají". A jestliže Kopp z Raumenthalu říká, že Čechové "ve větší nestřídmosti a zbytečnosti živi jsú, nežli jini národové", pak Bavorský s Hustiřan už přímo vytýká, že "lidé se tak přeplňují, až psi z toho mají svůj podíl".
Drasticky líčil následky obžerství také J.A. Komenský, který také upozorňoval na rychlou sešlost, na podagru a shnilost břicha.
Erasmus Rotterdamský ve své knize O mravích dítek též uvádí . "Po pravici na stole bud' pohár a čistě umytý nůž, po levici chléb. Chléb jednou rukou tisknouti a konečky prstů lámati, tím at' se baví někteří dvořenínové, ty jej slušně krájej nožem a netrhej nebo neokrajuj na všech stranách kůrky, to dělají změkčilí. Sluší pokládati při všech jídlech chléb za něco posvátného". Dále radí. "Co nelze vzíti rukama, ber kouskem chleba. Celé kusy najednou polykati, to dělají čápi nebo břichopasové. Maso se nejdříve na talíři rozkrájí na malé kousky, s chlebem se pak chvíli žvýká a poté teprve polkne. Někteří toho nacpou najednou do úst tolik, že se jim tváře nadují jako měchy, jiní při žvýkání mlaskají. Někteří funí v horlivosti jídla nosem, jakoby se dusili. Plnými ústy píti a při tom mluviti je neslušno a také nebezpečno".
(Guth J. O hostinách a hodokvasech)
Chléb a jeho historická charakteristika "letem světem".
Rusko
Typický chléb Rusů černý samožitný chléb. Tmavý žitný chléb se pekl i v Estonsku, Lotyšsku, Litvě, ale také ve Slezku a v Polsku.
Arménie
Typický chléb Arménie lavaš . Jsou to tenké chlebové placky,
Uzbekistán
Uzbecký a turkmenský chléb jsou lepešky tenké placky pečené v hliněných pecích.
Azerbájdžán
Ázerbájdžánský chléb, čurek jsou silnější placky, které se vypékají na stěnách pece.
Gruzie
Typický gruzínský chléb, formovaný asi do půl metrů dlouhých tyčinek se peče v dřevěných pecích.
Ukrajina
Na Ukrajině se peče vysoký, kulatý chléb.
Německo
V Německu převládá chléb žitný, se silnou vypečenou kůrkou.
Francie
Francie typická bílým chlebem, připravovaným z pšeničné mouky.
Španělsko
Ve Španělsku se pekl chléb z pečlivě prosáté pšeničné mouky.
Mad'arsko
V Mad'arsku se pekl nejchutnější chléb v okolí Debrecínu.
Švédsko
Ve Švédsku se ze žitného šrotu, soli a kmínu připravovali nízké bochánky.
Laponsko
V Laponsku dělali malé ploché bochánky z ovesné krupice.
Irán
Chléb připravován z rýžové mouky a mléka.
Čína
V Čině pekli chléb z ječné i pšeničné mouky
Severní a a Jížní Amerika
Chléb připravován z kukuřičné mouky.
Austrálie
Chléb rovněž připravován z kukuřičné mouky.
Ostrovy v Tichém oceánu
Upečou plody stromu Chleboně, nebo z plodů připraví těsto, které upečou, jeho chut' podobná chuti pšeničného chleba.
.jpg)
